Cestovali jsme na jih k Andamanskému moři vlakem téměř 24hodin, poté nás autobus odvezl sem:
Na místo s pohřebištěm vraků, kde se za městem nachází jediný stánek nabízející předražené jízdné pro turisty, které sem zaveze naschvál jakýkoliv dopravce. Už z dálky nám to bylo jasné, tak jsme se otočili směrem k městu a pak stopli místní veřejnou dopravu. Poté jsme konečně uviděli pláž, po všech těch hodinách ve klimatizací zmraženém vlaku a ve 3.třídě směřující z východu.
Pokud člověk opustí všechna známá a neznámá místa a vydá se na jedno, od kterého nic neočekává, je překvapen. Na recepci prapodivného resortu, složeného z bambusových chatek nízké cenové relace, leží dvě těla bělochů okolo 50ti let. Po chvilce přiběhne majitel resortu, který právě dočistil toaletu. Je majitelem, recepčním, uklízečkou a kamarádem na pokec. Zastavil se tu čas, v tu chvíli se oba Evropané zvednou z dřevěné zaprášené podlahy, poděkují za přespání a vyvalí svá vysportovaná těla na hliněnou cestu - jedinou lepší cestu na tomto místě přístupném pouze po moři.
Přes cestu přeběhne varan a nad hlavou skáče na kabelech elektrického vedení opice. Elektřina tu jde jen přes noc na agregát, který drnčí opodál v pralese.
Jsou tu jen mladí lidé, lezci, povaleči, zapomenutí romantici - všichni ti, kteří pochopili, že uspěchaná doba je k ničemu. A tak se přes den válí na pláži, lezou po stěnách místních obrovských skalisek, boulderují na útesech či pádlují na kajaku.
Pláže jsou tak úzké, že je pohlcuje deštný prales a obrovská skaliska. Na nich občas visí nějaké lano nebo lezec. Jen občas se tu během dne zastaví dlouhoocasá loď při cestě do nějakého letoviska. Konvenční turisté jen vrtí hlavou nad tím, že na tomto místě přeci nemohou vystoupit, vždyť tu nic není - žádné zázemí. Ti odvážnější se rozhodnou vyskočit a pár hodin pobýt na pláži, ale večer zase mizí do míst se stánkovými promenádami.
Vše je však pečlivě a bezpečně skryto v pralese za pláží. Houpací sítě, bary na hlíně, bungalovy z přírodních materiálů. Ráno a večer je tu opravdu rušno. Lezci se buď připravují na sportovní výkon a nebo doplňují ztracenou energii na prašné uličce v pralese u "občerstvení". "Mama", jak všichni říkají místní kuchařce, dělá neskutečné věci a vše s láskou pro mladé potrhlé lezce nebo rastafariány. Mussli s jogurtem a ovocem, jenž by stonásobně převálcoval jogurt Jogobella, lepivá rýže s mangem, palačinky, omelety, čajová konvička - téměř nedostupné zboží v Thajsku.
A pak večer vše propukne. Rockový bar na jedné straně pláže, reggae area na druhé. Opodál v pralese stojí teepee obalené igelitem. Bob Marley znějící z reproduktorů tomu všemu jen dodává náladu bez myšlenek nebo právě s nimi. Všechno se zastavilo, jen přítomnost trvá a mladí lidé se slézají z pralesa na pláž.
Už rozumím myšlence filmu Pláž mnohem více, než předtím. Místo, jako je toto, je jedinečné a to právě jen díky lidem, kteří ho navštěvují. Lidem, kteří žijí a ne jen přežívají. Po nějaké době se vše zdá býti všední - okoukané, přesto zde lidé žijí možná mnohem šťastněji než jinde. Někteří sem přijeli jen na chvíli a uvědomili si, že už se asi nevrátí.
Pokud má člověk oči otevřené, zjistí že toto místo dává více, než se zdá.
Jako nepopsatelná vzpomínka: píseň místní Rastafarai kapely (v celé své délce)
Žádné komentáře:
Okomentovat